Tohle jinde nenajdete

14.11.2018 09:12

 

    ŠTĚPÁN HEMBERA    České dráhy   

„Je tolik míst, která našinec i host míjejí. Míst, která si zaslouží objevit či znovuobjevit; mám pár, hrst takových, která mně samotnému učarovala, často léta před mými zraky ukryta,“ píše Štěpán Hembera, redaktor časopisu Barbar, a zve na procházku po jižních Čechách, jak je možná neznáte. Vydejte se s ním na deset zastávek, které nenajdete nikde jinde, jen v kraji šumavských lesů a třeboňských rybníků, u nás doma na jihu.

 

BUDĚJCKÁ „KOŇKA“

 

Kdo by nechtěl na koníčky!? Začněme přímo v Českých Budějovicích, památkou, kolem které denně projdou davy lidí, hlavně těch koupěchtivých, super a hypermarketových, a přesto památkou jakoby zapomenutou, přímo zakletou. Je to Muzeum koněspřežky, malý, samostatně stojící objekt, obehnaný vysokou zdí, krčící se v zástavbě u křižovatky Mánesovy a Gerstnerovy ulice. Strážní domek z roku 1832, prakticky poslední, v původní podobě zachovaná nemovitá památka na koňskou dráhu České Budějovice – Linz. O příběhu koněspřežky už toho bylo napsáno víc než dost. Ale proto, že v reálu se z ní jinak zachovalo vesměs jen několik stavebních fragmentů či částečných rekonstrukcí, určitě stojí domek, respektive expozice uvnitř, za návštěvu, chcete-li si vybavit dobu, kdy železná dráha, byť na využití koňské síly, patřila ke špičce technického pokroku v Evropě, a zajímá-li vás život lidí, kteří se podíleli na jejím provozu.

Podivujme se tomu, že úspěšně fungovala od roku 1828 (v celé délce od roku 1830) více než 40 let a parní provoz na ní byl zahájen až v roce 1872. Na druhé straně ovšem od počátku čtyřicátých let započala u nás výstavba páteřní sítě železnic s parní trakcí, avšak České Budějovice se prvního vlaku od Prahy dočkaly až v roce 1874. Paradoxně tak i koněspřežka do Linze v závěrečném období své existence spíš než pokrok signalizovala ekonomické zaostávání českého jihu. Tak vypřahat, koníkům dejme vody, nám po žejdlíku.

 

LENORA

 

Jedním z příkladných sepětí minulosti a současnosti je znovuzavedená tradice pečení chleba, housek, koláčků i výborných lenorských placek ve zděné obecní peci, jež byla postavena v 1. polovině 19. století, která prakticky bez přerušení sloužila ještě pár let po 2. světové válce. Její vzkříšení se datuje k roku 1998, kdy byla místními nadšenci opravena a přivedena znovu k životu. Pod heslem „Poutníče či dělný člověče, postůj! Dej spočinouti svým znaveným oudům, neb toto jest to jedinečné, Bohu milé místo, kde možno jest za pecí se váleti“ se místní i hosté z daleka každou poslední sobotu v měsíci od jara do konce roku účastní veřejného pečení chleba. Pekaři, kteří pec obsluhují, jsou členy Velké lóže pecařské, jejíž národní písní je Pec nám spadla.

Historie Lenory je samozřejmě spjata s historií zdejší sklářské huti, která měla výborné umístění vzhledem k potřebě dostatku dřeva; její dnešní unikátní připomínkou je zhruba kilometr za Lenorou směrem na Volary tzv. rechle, jinými slovy dřevěný krytý most přes Vltavu, užívaný k regulaci plavení a zadržení dřeva a jeho následného vytahování z vody pro potřebu sklárny. Stavba je kryta valbovou střechou. Provoz této technické památky byl ukončen po vzniku přehradní nádrže Lipno. Samozřejmě příjemnou povinností je návštěva místního sklářského muzea. Lenora žije!

 

MYŠENECKÁ SLUNCE

 

Půjdete-li severně od Protivína, přebrodíte řeku Blanici, vejdete do země myšeneckých sluncí, do Myšence. Tato nenápadná klidná vesnice s nemnoha obyvateli vznikla v okolí zaniklého hradu založeného Přemyslovci ve druhé polovině 13. století, který byl po smrti Přemysla Otakara II. ponechán osudu a jehož zdivo bezvýhradně sloužilo místním k výstavbě jejich domů, je dnes jednou z místních částí města Protivín.

Budete-li dostatečně pozorní, váš zrak dříve či později upoutají turmalínová slunce. Ne, nejsou na obloze, je třeba oči klopiti k zemi; tyto fascinující shluky, tvořené dlouhými paprsčitými krystaly skorylu, vznikly vyloučením tuhnoucího žulového magmatu. Jejich chemické hledisko je poměrně náročné, jedná se o hlinitobórokřemičitan železa, hořčíku, vápníku, alkálií, laicky turmalín. Název turmalín pochází ze singhálského turmali, znamenající kámen, který přitahuje popel (zahřátím turmalínů na pólech krystalů vzniká elektromagnetické pole, které přitahuje drobné částečky). Pro zajímavost, do Evropy byly prvně krystaly turmalínů přivezeny holandskými námořníky v roce 1703, přesto u nás byly už dávno známy v černé barvě pod názvem skoryl.

Za návštěvu rozhodně stojí i místní, původně románský kostel sv. Havla, později ve století třináctém, v roce 1270, přestavěn goticky.

 

LNÁŘE – MUZEUM KOČEK

 

Máte raději psy, či preferujete kočky? Jste-li přece jen většími milovníky mňoukajících bohyň, pak vězte, že i ony mají své vlastní muzeum.

Lnáře jsou možná současným počtem obyvatel obec malá, ale jejich historie a kultura je více než působivá. My však dnes míříme vstříc čtyřnohým mazlíkům, které, jak známo, už staří Egypťané uctívali natolik, že přítomnost kočky v domě byla prakticky nutností, o ochraně egyptských chrámů nemluvě. Jedna z takových nás v nadživotní velikosti při vstupu do zámku Lnáře vítá, a to rovnou dva metry vysoká kopie kočky představující egyptskou bohyni Bastet.

Expozice Historie soužití člověka a kočky mapuje čtyři tisíce let naší vzájemnosti. Kočky jsou zde prezentovány ve výtvarném a užitném umění, například formou podobizen koček dřevěných, keramických, skleněných, porcelánových, malovaných, kreslených či vyřezávaných. Vše doprovázejí texty o původu a rozšíření koček po celém světě, o jejich fyziologii a psychice, přičemž nás pozorují neskutečně krásné kočičí oči z velkoformátových fotek. Jen živé kočičky nečekejte. Stačí však projít obcí a uslyšíte a uvidíte, že kočky jsou tu prostě doma. Protentokrát míjíme historické artefakty, ale nedá nám nenavštívit nedaleký největší viklan v zemi, takzvaný Kadovský vilkan.

 

ŘETĚZOVÝ MOST VE STÁDLCI

 

Píše se rok 1848, po novém mostě přes Vltavu v Podolsku, řádově deset kilometrů východně od Písku, proudí první povozy i pěší. Opodál stojí hrdý stavitel, českobudějovický rodák Vojtěch Lanna, který ho v empírovém slohu postavil dle projektů pánů ing. Gassnera a ing. Schnircha.

Most v plné zátěži slouží prakticky přes devadesát let až do roku 1942, kdy byla převedena veškerá automobilová doprava na nový železobetonový most, který právě překlenul celé údolí. Avšak místní dopravě slouží až do roku 1960.

Píše se rok 2016, a stejný most se pro tentokrát pne v plné kráse nad údolím Lužnice v lokalitě spojující obce Stádlec a Dobřejice. Jak je to možné? Po napuštění přehradní nádrže Orlík hrozilo původnímu mostu jeho zatopení, proto byl celý rozebrán, jednotlivé díly, dva tisíce kamenných a 1100 ocelových při celkové hmotnosti cca 100 tun, byly označeny a uloženy. Most o celkové délce 157 metrů je zavěšen na dvou dvojitých prohnutých řetězech. Ty jsou spojeny s dřevěnou mostovkou vertikálními táhly. Řetězy jsou protaženy otvory ve dvou kamenných pylonech ohraničujících most a zakotveny do vyzděných kamenných bloků.

A poslední dochovaný empírový most ve střední Evropě slouží svému účelu dál. Pan Lanna by se zřejmě divil… A propos: pokud se vydáte po proudu řeky Lužnice, narazíte na další mostní unikát, a to Bechyňskou duhu. SAHARA NA JIHU ČECH

 

Znavený kráčející poutník třeboňskou krajinou, jdoucí od Veselí nad Lužnicí směrem k Vlkovu, jistě touží svlažit své hrdlo a ponořit znavené tělo do modrozelené třpytící se vody jedné z místních pískoven. Náhle propadá panice, nevěřícně zastavuje své kroky, promne si oči… Je to fata morgána, či není? V dáli do výše čtyř metrů vystupuje z prostoru mohutná písečná duna. Ne, nemýlí se. Písečný přesyp u Vlkova, tento unikátní přírodní úkaz o rozměrech 80 krát 60 metrů je velmi dobře zachovalý a stabilizovaný. Na volných místech přesypu je světle žlutý jemný pohyblivý písek, na němž vznikají při větším větru zřetelné čeřiny. Teplota nad povrchem je přes den až o několik stupňů vyšší než v okolí, protože písek velmi dobře odráží sluneční záření.

Jak vlastně vznikl? Zřejmě v pozdní době ledové, a to navátím písku z Lužnice. Bohužel s 20. stoletím duna „umírá“, neboť ráz okolní krajiny se vznikem okolních luk a lánů přestává poskytovat možnost přesypu z mizejících políček. Lokalita je domovem vzácné flóry i fauny. Přesyp je od roku 1954 zapsán mezi zvláště chráněná území a vstup na něj není povolen.

Poutník béře za ruku vílu Morganu a tiše se usmívá.

 

CIRKUS BUDE!

 

Snad každý z nás pamatuje své rozechvění a netrpělivost, když jako dítě vstupoval do tajemného prostředí cirkusu, kde už jen cítit pach exotických zvířat bylo tak vzrušující, natož slyšet lví řev, sloní dupot, vidět poskakující opice, flegmatické velbloudy i spěchajícího klauna vybíhajícího z maringotky s ještě nenasazeným nosem. A pak se v manéži usadíte, máte-li štěstí do lóže, a celé šapitó je jen a jen vaše.

Ale i jako dospělí máte, samozřejmě s dětmi, možnost vstoupit do manéže. A to v Prachaticích, kde se nachází Muzeum české loutky a cirkusu, jenž je stálou expozicí Národního muzea v Praze – mimochodem jeho nejdále položenou pobočkou. My se zaměříme na druhou část muzea, tedy cirkusovou, v níž jsou vystaveny nejen plakáty, fotografie a dokumenty, ale návštěvník se ocitne i v cirkusové manéži s hrazdami, perskou tyčí, jednokolkami, žonglérským náčiním a s cirkusovými kostýmy. Součástí expozice je i motocykl, na kterém jezdili medvědi s Cibulkou.

K vidění jsou i filmové ukázky, v nichž excelují přední čeští kouzelníci, jimž v rukách ožívají vystavené kouzelnické rekvizity a aparáty, některé i z počátku 19. století.

Na jaře oslavilo muzeum deset let své existence. Proto, prosím, račte vstoupit.

 

MÁME RÁDI KNIHOMOLY

 

Roku 1448 v Mohuči vynálezce knihtisku Johannes

            Gutenberg, tak trochu paradoxně brusič drahokamů, zrcadel a zlatník, vydává svůj první tisk, a to jednolistový kalendář Almanach auf das Jahr 1448.

Neuběhne ani 40 let a ve Vimperku se usazuje kočovný německý tiskař Johann Alakraw, který zde vydává tři tisky v roce 1484. Jsou to dva spisy latinské a jeden český lunární kalendář na rok 1485. Celý vydaný v českém jazyce, pouze jeho název Minuci český nebyl. Odvozeno z latinského slova „minutiv sanguinis“, což znamená pouštění krve. Kalendář mimo jiné určoval dny vhodné pro pouštění krve ze žil.

Na dlouhou tiskařskou tradici ve Vimperku navázal až v roce 1855 Johann Steinbrener, který si zde založil knihařskou dílnu. Začal s tiskem modlitebních knížek, ale v roce 1875 přešel k tisku v té době velmi oblíbených kalendářů. Výrobky Steinbrenerovy tiskárny brzy dosáhly světového ohlasu, z rukou tiskařů a knihařů vycházely do světa bohatě umělecky zdobené knihy v krásných vazbách v plátně, umělé i pravé kůži, v celuloidu, v rohovině, slonové kosti, v želvovině, v pravé i v umělé perleti a v hadí kůži.

V roce 1930, při 75. výročí, vimperská tiskárna tiskla přes 34 milionů kalendářů a přes 96 milionů modlitebních knih ve více než dvaceti jazycích. Jedna z rarit, jež byly ve výrobním programu, byla i sazba miniaturních koránů o rozměrech 18 krát 27 milimetrů s 832 stranami. Možno vidět v místním muzeu Vimperka, v expozici knihtisku.

Na viděnou v knihovně, knihkupectví či antikvariátu.

 

ČERNÁ JE DOBRÁ

 

Jiří František August Buquoy měl jedno velké tajemství a jako opravdový šlechtic je nikdy nikomu neprozradil. Vynalezl hyalitové sklo, jehož recept a podstatu výroby dodnes nedokáže nikdo úplně napodobit. Vlastnil sklárny na Novohradsku, pro které vyvinul ono hyalitové sklo, neprůhledné, jednak v barvě černé, někdy kolem roku 1817, a posléze i v barvě červené (1819), obé nepropouštějící světlo. V roce 1821 byl objeven červený hyalit, do něhož se postupem času začaly přidávat střepy z černého hyalitu, a tak vznikl mramorový červeno-černý hyalit.

Hyalit měl vlastně napodobovat obsidián, horninu známou rovněž pod názvem sopečné sklo. Ten je tvrdý a zároveň křehký. Stejně tak i jeho sklářská nápodoba – byla sice tvrdá, ale také křehká, a tudíž ji mohli zpracovávat pouze ti nejlepší brusiči a řezači. Oproti červenému byl černý hyalit často zdoben zlatým dekorem.

Svého času byl velmi ceněn i ve světě, a dokonce konkuroval i anglickému sklu. Hyalit se vyráběl ve sklárně v Jiříkově údolí a později i ve sklárně v Černém údolí. Bohužel koncem 19. století začala jeho sláva výrazně pomíjet.

Posledních několik exemplářů je vystaveno na stálé výstavě v prostorách novohradského zámku.

Dnešní aukční síně nabízejí např. hyalitové nápojové sklo, poháry, mísy, vázy či luxusní dózy s víkem za desítky i stovky tisíc korun.

A pokud budete mít štěstí, můžete najít nedaleko osady Černé údolí tzv. Skleněnou cestu, která je namísto štěrku zpevněna právě tímto druhem skla.

 

BEZ ÚZKOSTI NA ÚZKOKOLEJCE

 

Muzeem jedné historické železnice jsme začali, u železnice budeme končit. Je to železnice živá, fungující, i když už také má své muzeum, dokonce ne jedno, a muzeem je vlastně i sama o sobě. Je to úzkokolejka Jindřichohradeckých místních drah. Příští rok oslaví její starší větev z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice své 120. narozeniny a po privatizaci zažívá neuvěřitelnou renesanci, ovšem také mj. díky štědré podpoře od Jihočeského kraje. Rozhodně to není jen atrakce pro zábavu a potěšení dětí a jejich tatínků, jak by se mohlo podle zájmů celých rodin, čekajících na příjezd vláčku a svezení, zdát. Jako jediná v Čechách má tato úzkokolejka stále své pevné místo v dopravním systému a podílí se na veřejné přepravě v regionu, významnou měrou hlavně na své druhé větvi do Kamenice nad Lipou a Obrataně. Ta novobystřická, která je páteří České Kanady, účinně napomáhá rozvoji turistky. Zatím ale není doceněn její význam coby autentický zdroj poznání jedné oblasti železniční techniky od konce 19. století až téměř do současnosti, a to nejen v českých zemích. Návrat parní trakce si vyžádal hledat parní lokomotivy úzkého rozchodu i v okolních zemích.

Tak se podařilo zakoupit a zařadit do provozu i lokomotivy z Polska a z Rumunska, kde se vyráběly ještě v padesátých letech minulého století a byly přikoupeny i „moderní“ čtyřosé nákladní vagony pro přepravu jízdních kol.

Základ parního parku stále tvoří lokomotivy původní a tyto více než sto let staré dámy nic neztratily na své síle a eleganci. Jedna taková mašina se dokonce k tvrdé službě na trať vrátila z Národního technického muzea.

Obdiv si zaslouží i mladší, i když také už šedesátileté lokomotivy dieselelektrické, které se jako velká technická novinka vyráběly u nás v padesátých letech a desítky jich byly také vyváženy do zahraničí. Dodnes tu slouží v běžném celoročním provozu a jednu z nich, odstavenou na venkovní ploše muzea úzkokolejky na nádraží v Nové Bystřici, si můžete prohlédnout. Zdá se nepochopitelné, jak se kolos o hmotnosti několika desítek tun může udržet na kolejích o šíři 76 cm a ještě se po nich prohánět rychlostí až 50 kilometrů v hodině. V interiéru muzea je řada dalších rozměrných exponátů, vozy s dlouhým dřívím, podvozky na přepravu celých vagonů normálního rozchodu po úzkokolejce, vše nikoliv jako modely nebo fotografie, ale v reálu.

Další muzejní expozice, zabývající se úzkokolejkou, je na nádraží v Jindřichově Hradci a nově, i s využitím audiovizuální techniky, dokonce i v nedávno zrekonstruované budově staré radnice.

Vynechat nelze ani opravdu historickou lahůdku. Tou je socha na břichu ležícího Járy Cimrmana na zastávce Kaproun v lesích nedaleko Nové Bystřice. O důvodech, proč sem ctitelé tohoto génia jeho sochu umístili, existují dvě legendy. Podle první, pomlouvačné, byl zde Jára Cimrman jako černý pasažér vyhozen z vlaku, podle pravděpodobnější druhé na této zastávce byl přednostou, a protože tu nebyla žádná nádražní budova ani přístřešek, jen kandelábr na lucernu (stojí tu dodnes), svědomitý pan přednosta v této poloze v noci vykonával službu.

 

***

 

Znavený kráčející poutník třeboňskou krajinou, jdoucí od Veselí nad Lužnicí směrem k Vlkovu, jistě touží svlažit své hrdlo a ponořit znavené tělo do modrozelené třpytící se vody jedné z místních pískoven. Náhle propadá panice, nevěřícně zastavuje své kroky, promne si oči… Je to fata morgána, či není? V dáli do výše čtyř metrů vystupuje z prostoru mohutná písečná duna. Dnešní aukční síně nabízejí např. hyalitové nápojové sklo, poháry, mísy, vázy či luxusní dózy s víkem za desítky i stovky tisíc korun. A pokud budete mít štěstí, můžete najít nedaleko osady Černé údolí tzv. Skleněnou cestu, která je namísto štěrku zpevněna právě tímto druhem skla

 

—————

Zpět